ÚVOD - AKTUALITY

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Pane Bože, dej mi sílu, ať zdolám soupeře a ať ho zdolám fair play. Bude to těžké, ale spoléhám na tebe. A Pane Bože, jestli se mi to nepodaří, dej mi ještě větší sílu, ať mohu pozdravit vítěze, až půjde kolem.
 

   Kronika cyklovýletů   

 
   Seznam ročníků       Seznam cyklistů s počtem účastí       Fotogalerie
 
2. ročník - Jizerky - Krkonoše tour
16.7.2009 - 19.7.2009
 

 
Účastníci
Dočkal Tomáš (Šimák), Dokulil Jan (Janek, Jenda), Hekrla Petr (Štoky), Jeřábek Jan (Jeřáb ml.), Jeřábek Petr (Jeřáb), Kotrba Marian (Baggio), Milostný Jiří (Henry), Netolička Patrik (Cáfa), Pavelka Martin (Šavla), Rampír Stanislav (Rampec st.), Rezek Zbyněk (Zbyňda), Tůma Radek (Krůta), Valenta Aleš (Enta), Vejmelka David (Doucha), Voda Václav (Vodouch), Zeman Petr (Čiky), Široký Ondřej (Širda)

Celkem 17 účastníků
 
Článek a fotogalerie
Ve dnech 16.-19. 7. 2009 se vydalo 17 sportovních nadšenců z Okříšek poznávat krásy Jizerských hor a Krkonoš. Nutno podotknout, že jako správní sportovci jsme si řekli, že naše hory projedeme na kolech. Ptáte se, kde takový nápad vznikne? Je tomu už 2 roky, co se naším 4-denním útočištěm stala Šumava, královna našich hor. Tehdy jsme v těžkém terénu a mnohdy nevlídném počasí ujeli přes 220 km. Z našeho prvního cyklovýletu jsme byli přímo nadšení, a proto jsme si slíbili, že si ho zopakujeme. Bohužel se loni nenašel nikdo, kdo by celou akci zorganizoval, ale letos už to do svých rukou vzali Baggio a Enta. Jeden už v březnu určil termín, následně navrhl a objednal trika a druhý naplánoval trasy a zajistil ubytování.

Naše dobrodružství začalo ve čtvrtek ráno, kdy jsme kola a zavazadla naložili do dvou tranzitů, sami jsme nastoupili do dvou osobních aut a vyrazili směrem Jizerské hory. Po dvou zastávkách a necelých čtyřech hodinách jízdy jsme dorazili do Bedřichova, kde naše mise začínala. Cesta byla velmi únavná, proto jsme se těšili až nasedneme na kola a protáhneme svá rozlámaná těla. Převlékli jsme se do sportovních úborů a společných triček a vydali jsme se na 1. etapu, která dostala název „Zahřívací“. Přes Čihadla, Hřebínek a Oldřichov v Hájích jsme kolem 18. hodiny dorazili do Lázní Libverda, kde jsme strávili první noc. Za zmínku stojí návštěva Obřího sudu, známé výletní restaurace nad Lázněmi, která je jedinou stavbou svého druhu v České republice.

V pátek jsem se vydali na cestu už před 9. hodinou ranní a ukázalo se, že to byla dobrá volba. Lázně Libverda se totiž nachází v nadmořské výšce 424 metrů a naši další zastávkou byl nejvyšší vrchol české části Jizerských hor, a to hora Smrk, na jejímž vrcholu se v 1124 metrech nad mořem nachází rozhledna. Už od prvních metrů nás čekalo strmé stoupání lesní cestou. Ta se místy zužovala v malou cestičku plnou kamení, takže nám mnohdy nezbylo nic jiného než s kola sesednout a vést ho. Za dvě a půl hodiny jsme ujeli nebo ušli 9 km, než jsme se konečně ocitli pod "kopcem", na jehož vrcholu se rozhledna nacházela. Během tohoto putování se Šimák po svém zeptal: „Kterej ču... to vymyslel!“. Jenda nám oznámil, že za celou dobu nejel větší rychlostí než 7 km/h. K rozhledně se s kolem nedostanete, proto nám ti nejunavenější kola hlídali a my ostatní jsme se vydali hezky pěšky po nebeském žebříku k vrcholu. Nakonec se nám i díky slunečnému počasí naskytl krásný pohled z 18 metrů vysoké rozhledny. Nekonečné stoupání a následný výšlap na Smrk byly asi nejzajímavějším momentem druhého dne. Naše cesta dále vedla přes Jizerku, Smědavu, Protrženou Přehradu a Bukovec do Harrachova, kde jsme strávili druhou noc. Ubytování bylo zajištěno přímo pod skokanskými můstky. Při pohledu na tu výšku jsme nevěřícně kroutili hlavami, jak z toho ti blázni mohou skočit.

V sobotu jsme se probudili do zamračeného rána a snad všichni jsme si pokládali stejné otázky - Co na sebe? Bude pršet, a nebo se počasí umoudří? Nevěděli jsme jak bude za chvíli, natož za pár hodin a o mnoho metrů výše. Opět bylo v plánu přes 60 km jízdy na kole a počasí nám opravdu moc nepřálo. Po volnějším začátku nás čekalo stoupání na Dvoračky označené stupněm 1 (nejtěžší). Při 7-mi kilometrovém "očistci" se náš peloton značně roztrhal, ale nakonec stoupání zvládli všichni, i když každý svým tempem. Následovalo malé občerstvení, po kterém jsme se vydali na nejvyšší bod naší cesty. Tím byla Vrbatova Bouda nacházející se na hřebenu Krkonoš ve výšce 1390 metrů. Po čtyř kilometrovém výšlapu s kolem vedle sebe a za stále silnějšího mrholení jsme dorazili do útulné horské boudy. Prvním člověkem, kterého jsme v boudě potkali, byl exministr zdravotnictví Rath. Naše reakce na jeho osobu kladná nebyla, což zřejmě vytušil a boudu kvapem opustil. Od dalšího z turistů jsme se dozvěděli, že má po zbytek dne pršet. Přestože se nám do deště moc nechtělo, nezbylo nic jiného než sednout na kolo a vyrazit na cestu. Po dlouhém sjezdu jsme celí promrzlí dorazili přes Horní Mísečky do Špindlerova Mlýna, kde jsme si v restauraci dopřáli teplého oběda. Kvůli stále sílícímu dešti nám nezbývalo nic jiného než si trať zkrátit. Kvůli tomu jsme se ze Špindlerova Mlýna z výšky 702 metrů nechali lanovkou vyvést na Medvědín do výšky 1 235 metrů nad mořem. Po 10-ti minutách strávených na lanovce nám na Medvědíně nezbylo nic jiného, než se opět ohřát teplým čajem či grogem. Mimochodem teploměr v tu dobu ukazoval hrůzostrašné 3°C. Po krátké pauze, nás opět čekal sjezd do Horních Míseček. Ve vysoké rychlosti, kdy nám nejen kapky deště, ale i stříkající voda od kamarádova kola skrápěla obličej, jsme opět pořádně promrzli. Proto jsme byli rádi, že nás ten den čekalo posledních pár kilometrů, a to do Aldrova, kde se nachází pension Roubenka Pavla Bakuse. Tam jsme strávili poslední noc. Myslím, že většina z nás se nemohla dočkat teplé sprchy a hlavně suchého oblečení. Tento den nám dal nejvíce zabrat, a to i přesto, že jsme místo původně plánovaných 65 ujeli pouze 40 kilometrů. Večer jsme vyplnili turnajem v minikulečníku a zapomenout nemohu ani na „nogaletu“ a dort pro Henryho k narozeninám.

V neděli ráno pršelo, a proto jsme zvažovali, že poslední etapu zrušíme. Naštěstí se počasí během snídaně a balení umoudřilo natolik, že jsme se vydali i na poslední 25-ti km úsek. Bohužel se našlo 6 z nás, kteří v sobě nenašli sílu se s posledním úsekem poprat. My, co jsme vyrazili, jsme si poslední polykané kilometry užívali a přes Rokytnici nad Jizerou a Studenov jsme se během dvou hodin blížili cílovému místu našeho putování. Tím byl Harrachov, kde jsme měli s předchozího dne zaparkovaná auta. Nesmím zapomenout na závěrečnou stíhačku, kdy jsme v táhlém, snad 7-mi kilometrovém stoupání do Harrachova nejeli rychlostí pod 21 km/h. Po této stíhačce hodil Jenda kolo do křoví a křičel: „Jste ču…., jet stíhačku do kopce?!“ Ale když se po chvilce vydýchal, začal se smát a říkal, že to bylo super, že vůbec neví, kde sebral tolik síly jet do táhlého a dlouhého kopce tak rychle. Nakonec jsme za 4 dny najeli kolem 170-ti km, během kterých se nás drželo štěstí a postihl nás jen jeden menší defekt v podobě Rampecova píchlého kola a dva menší pády ve sjezdech (Šimák, Baggio). Třešničkou na dortu našeho putování byla zastávka ve středověké krčmě v Dětenicích. Závěrem bych chtěl poděkovat Paprikovi, který s námi sice na kole nejezdil, ale převážel auta se zavazadly. Díky němu bylo naše putování o mnoho jednoduší. Akce se všem líbila, a proto na příští rok plánujeme výlet do Jeseníků.

Ondřej Široký
Fotogalerie - Jizerky-Krkonoše tour
 

© Copyright 2003-2022 SK Okříšky  •  All Rights Reserved.                 Administrace (autentizováno)